Na regresní terapii jsem šla k Andree Řepíkové (www.kvantovaregresniterapie.cz). Strávily jsme spolu pět hodin. Bylo to dlouhé, intenzivní a hlavně úplně jiné, než jsem čekala.
Před terapií jsem si říkala: „Co když se kvůli ADHD nedokážu dostat do žádného stavu? Co když budu mít v hlavě jen chaos?“ Andrea mi vysvětlila, že mám přijít připravená – s otázkami a s obrázky, které mi pak pomohou aktivovat pravou hemisféru a navodit stav, v němž se pracuje. To mě uklidnilo. Bylo to víc praktické, než jsem čekala.
Celou dobu pršelo, venku byla bouřka. Zvuk deště je slyšet i na nahrávce, kterou po celém sezení dostanete, abyste si to mohli ještě pustit doma a já jsem byla hodně unavená. Přesto jsem měla pocit, že všechno, co se objevovalo, bylo naprosto skutečné. Nebyla jsem v hypnóze, byla jsem přítomná, ale pocity, které přicházely, byly opravdové.
Co je regresní terapie?
Regresní terapie je metoda práce s podvědomím, obrazy a vzpomínkami – někdy z tohoto života, jindy z minulých. Jde o navozování stavu hluboké relaxace (tzv. theta stav), ve kterém se k nám dostávají symbolické příběhy, vzpomínky nebo „minulé životy“. Nemusí jít o doslovnou historickou realitu – podstatné je, co tyto obrazy vypovídají o nás samotných a našich tématech.
Rozdíl oproti hypnóze je v tom, že člověk zůstává vědomý a přítomný. Nepadnete do bezvědomí, neuděláte nic proti své vůli – jen se vám otevře jiný druh vnímání.
Moje zkušenost
První obraz: Holčička u vrat tvrze
Najednou jsem se ocitla jako osmiletá holčička. Bosá, v jednoduchých šatech, stojím před velkými dřevěnými vraty staré tvrze. Vím, že nesu zprávu – poslal mě otec. Jenže jsem malá. A strašně se bojím.
Za vraty je dvůr – ruch, lidé ve středověkých oděvech, koně, studna, schody nahoru. Já se nemůžu pohnout. Noha před nohu nejde. Strach mě paralyzuje.
Andrea se ptá: „Máš bosé nohy, nebo něco na sobě?“ – „Bosé,“ odpovídám. „Kolik ti je let?“ – „Asi osm.“
Nakonec se krok po kroku dostanu dovnitř. V síni u krbu sedí muži, hluční, smějí se, pijí z těžkých pohárů. Mám jim něco říct. Ale nejde to. Oni se mi smějí, dělají si ze mě legraci. Připadám si malá, bezvýznamná. A tak odcházím. Úkol nesplním. A přesto cítím obrovskou úlevu.
Později to analyzujeme. Andrea říká: „Tohle ukazuje na nepřiměřené nároky. Byla jsi dítě a úkol byl příliš. Přesto jsi byla statečná – posouvala ses dál, i když ses bála.“ A já si uvědomuju, že i dnes na sebe kladu úkoly, které jsou často nesplnitelné. A i dnes jdu krok po kroku dál, i když se bojím.
Druhý obraz: Gestapo za výlohou
Další scéna byla mnohem těžší. Ocitla jsem se ve 40. letech, během války. Byla jsem mladá žena, asi dvacetiletá. Schovávala jsem ve sklepě muže, nejspíš partyzána. Stála jsem v obchodě za výlohou. Venku projížděli vojáci v černých uniformách, slyšela jsem střelbu.
„Já se hrozně bojím… já musím dělat, že nic. Ale mám pocit, že na to přijdou. Že se prozradím sama.“
Cítila jsem, jak mi tuhnou nohy, srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem ochromená strachem. Přitom ti vojáci si mě nevšímali. Nešlo o mě. Oni hledali někoho jiného.
Andrea: „Čeho se tedy bojíš?“
Já: „Že to na sobě prozradím. Že to nezvládnu ustát.“
A to je přesně téma, které žiju i teď – kolikrát se bojím věcí, které nejsou reálné. Kolikrát sama sobě nevěřím, že situaci ustojím, i když mi reálně nic nehrozí.
Říkám: „Já se hrozně bojím… já musím dělat, že nic. Ale mám pocit, že na to přijdou. Že se prozradím sama.“
Noha mi nejde zvednout. Mám pocit, že jsem dřevěná. Přitom ti vojáci se na mě ani nepodívají. Nejde o mě. Oni hledají někoho jiného. Andrea se ptá: „Čeho se tedy bojíš?“ A já si uvědomuju: Bojím se sama sebe. Že se prozradím. Že to nezvládnu ustát.
Bylo to jako by se mi ukázalo zrcadlo – kolikrát v životě mám strach z věcí, které nejsou reálné. Kolikrát si sama nevěřím, že situaci ustojím, i když objektivně žádné ohrožení není.
Uvědomění z terapie
Tyto obrazy mi ukázaly několik zásadních věcí:
Nepřiměřené nároky – často se na sebe dívám očima „otce“, který čeká víc, než zvládnu.
Statečnost – i když se bojím, posouvám se krok za krokem dál.
Sebechvála – neumím se pochválit, cítím jen úlevu. Ale skutečná změna přijde, když si řeknu: „Zvládla jsi to dobře.“
Zbytečné strachy – mnohokrát mě ochromí obavy z něčeho, co se mě ani netýká. Nebo co se ještě nestalo.
Andrea mi řekla: „Statečnost neznamená, že strach nemáš. Statečnost znamená, že jdeš dál, i když ho máš. A ty jdeš dál.“
Co si odnáším
Z regresní terapie jsem si neodnesla hotové odpovědi na všechny otázky. Ale odnesla jsem si něco mnohem důležitějšího:
Že můžu být laskavější k sobě.
Že nemusím dokazovat, že jsem „normální“. Můžu jít svou cestou.
Že mám v sobě statečnost, i když ji často nevidím.
Že se musím učit chválit – sama sebe, i za malé kroky.
Že když přijde strach, můžu s ním mluvit. Ptát se: „Z čeho máš strach?“ a hledat řešení, místo abych se nechala ochromit.
Proč to sdílím
Rozhodla jsem se psát o regresní terapii, protože to nebyl „mystický zážitek“ odtržený od reality. Byl to zcela praktický vhled do toho, jak funguju. Byla jsem přítomná, vědomá. Jen pocity byly silnější, než jsem čekala. A jejich smysl – když jsme je rozebrali – byl k nezaplacení.
Pokud o regresi uvažujete, moje tipy jsou:
Přijďte s konkrétními otázkami.
Nebojte se, že se „nedostanete hluboko“. I s ADHD jsem měla silné obrazy.
Nepřijde film s jasným začátkem a koncem. Přijde to, co potřebujete vidět.
Pokud chcete slyšet část záznamu, kde se objevuje scéna s gestapem, najdete ji tady: [vložit odkaz].